1. část
14.12.2013 15:58Občas se mě někdo zeptá, zdali moji předkové byli profesionální muzikanti, od nichž jsem jakési hudební nadání podědil. A tu musím říct, že nikoli.
Můj otec, rodák z podkrkonoší, hrál trošku na housle, ale opravdu jen trošku. Byl výborný počtář, matematik, tedy technický talent. V mládí měl těžkou nehodu: vystudoval sice architekturu, ale okamžitě po dokončení studia musel narukovat do války a byl poslán na italskou frontu bojovat za císaře pána a jeho rodinu v 1. světové válce. Hned první týden utrpěl těžké zranění, které ho pak trápilo do konce života. Vyrovnával se však s tímto problémem neobyčejně statečně. Mocnou oporou mu byla moje maminka rodem z jižních Čech, dcera táborského lesníka. Tento můj dědeček byl člověk neobyčejně přísný, na slovo ho poslouchali všichni, nejen veškerá lesní zvěř a ryby v Kozském potoce, ale hlavně jeho děti. Měl jich jedenáct, samé dcery! Měl jsem tedy deset tetiček. Všechny krásně zpívaly, ale profesionální to nebylo. Okolo lesovny tekl Kozský potok. V blízkosti je dosud zřícenina Kozího hrádku, kde kdysi, tedy po roce 1400 přebýval a kázal Mistr Jan Hus. Potůček býval neobyčejně bystrý a čistý, voda byla křišťálová, plná ryb. Dědeček dovoloval mému otci občas rybařit, avšak směla to být pouze jedna ryba za den. V dnešních dobách je už Kozský potok ošklivá páchnoucí stoka. Rovněž i dědečkova hájovna je ta tam, nezbyla po ní ani jedna cihla.
Moje maminka byla povoláním zdravotní sestra, neobyčejně pilná a houževnatá, cosi jako potomek nezdolných jihočeských husitů. Pro rodinu by byla obětovala všechno – co jenom bylo za války cest v nevytopených vlacích, často pět až osm hodin ve stoje, aby pro nás opatřila trochu potravin. Básník Johann Wolfgang Goethe napsal o svých rodičích: „Vom Vater hab ich die Statur, des Lebens ernstes Führen, von Mütterchen die Frohnatur und Lust zum fabulieren“; „Po otci mám postavu a vážnou životní povahu, od maminky veselou mysl a chuť k básnění“. U mě to bylo právě naopak, houževnatost a výdrž jsem dostal od maminky, od otce pak to ostatní. Po první světové válce se můj otec ještě s několika mladými kolegy pokoušel podnikat ve filmovém průmyslu, ale protože jim chyběly zkušenosti a peníze, úspěch se nedostavil. Existenčně ho podrželo jeho počtářské a matematické nadání. Já jsem se k hudbě dostal ve svých 5ti letech. Rodiče mi opatřili starý, příšerný klavír značky Stingl. Začal jsem tedy brnkat, napřed jednou rukou a později dokonce oběma. Ten těžkopádný klavír však měl velikou výhodu: jakýkoliv úder na klávesnici vyžadoval sílu, tím lépe se mi později hrálo na nástroji dobrém. Dodnes obdivuji naše tehdejší sousedy, že to moje cvičení a škálování, které se léty stupňovalo, vůbec nervově vydrželi.