1. část

Vojtěšská čtvrť poblíže Národního divadla tvoří poměrně klidný ostrůvek uprostřed hektického dopravního provozu na Národní třídě, ve Spálené ulici a pravobřežní vltavské komunikační tepně. Málokdo uvěří, že v 19. století. spíše však v jeho druhé polovině, byla tato malá, do sebe uzavřená enkláva neobyčejně živým střediskem českého kulturního a hudebního života.

Centrem vojtěšské čtvrti je kostel sv.Vojtěcha. Zde v letech sedmdesátých a osmdesátých 19. století zaznívala chrámová hudba obdivovaná nejen českými, ale i zahraničními odborníky. Slavný francouzský hudební skladatel Camille SaintSaëns (1835-1921), který Prahu navštívil roku 1874 proshlásil, že "hudba svatovojtěšská představuje pro Frauncouze něco neslýchaného". Zásluhu na tom měl Josef Foerster (1833-1907), ředitel chrámového kůru a varhaník. Během svého studijního pobytu v Kolíně nad Rýnem poznal principy chrámové hudby a v Praze je potom neobyčejně zdokonalil a rozšířil. Foersterova rodina bydlela v malém domku vedle kostela a k dispozici měla i zahrádku, jejíž konec se opíral o hranolovitou zvonici. Zde si mohla pěstovat zeleninu a brambory. Josef Foerster byl hudebník všeobecně vážený a jako varhaník nepůsobil od roku 1857 pouze u sv. Vojtěcha, ale byl činný i v dalších pražských chrámech - u sv. Mikuláše na Malé Straně (1859) a později i na Pražském hradě u sv. Víta (1897). Jeho syn Josef Bohuslav Foerster (1859-1951) byl slavný český skladatel, autor opery Eva a pěti symfonií. Byl činný i literárně (kniha Poutník) a pedagogicky nejen v Praze, ale i v Hamburku a ve Vídni. O slávu svatovojtěšského kůru se nemalou měrou zasloužil i Antonín Dvořák (1841-1904), který 15.3.1874 poprvé zasedl k varhanům a další dva roky řídil chrámový sbor. Současně byl i violitsou v orchestru Prozatímního divadla. K obohacení společenského života přispělo založení pěveckého spolku Hlahol ve Vojtěšské ulici roku 1861. V době, kdy ještě neexistoval rozhlas a televize se občané rádi aktivně angažovali a provozovali hudbu, i když třeba v podobě sborového zpěvu. Pštrossova ulice je souběžná s Vojtěšskou. Jméno dostala po starostovi Nového Města Fr. Václavu Pštrossovi, který dal podnět ke stavbě krásné školy ve Vodičkově ulici, dodnes známé pod jménem Vyšší dívčí. Byla vybudována v letech 1866 - 1867 ve slohu holandské novorenezance (architekt V.I. Ulmann) a okrášlena červenobílou ornamentální výzdobou. Na nároží Pštrossovy a Myslíkovy ulice stával dům s hostincem U Bonů. Počet kulturních osobností, hudebníků, spisovatelů a básníků, kteří v domě postupně bydleli, by postačil proslavit celé pěkné okresní město. Syn hostinského Karel Bendl (1838-1897) byl významným komponistou smetanovské doby, skladatelem oper Starý ženich a Černohorci, profesorem konzervatoře a sbormistrem Hlaholu. Jeho opery byly Národním divadlem přijímány, ale bohužel se neudržely na repertoáru. Dalším významným obyvatelem U Bonů byl František Škroup (1801-1862), autor rvní české opery Dráteník, která měla premiéru ve Stavovském divadle roku 1826. V jeho scénické hudbě ke hře J.K.Tyl Fidlovačka poprvé zazněla píseň Kde domov můj, od svého vzniku roku 1834 rozšiřovaná po celém českém území. Pro svůj vřelý básnický obsah a velebnou melodii stala důstojnou státní hymnou. Málokdo zná i její druhou sloku: "Kde domov můj, kde vlast je má? V kraji, znáš-li bohulibém duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu - vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj!" Skladatel se roku 1860 stal hlavním dirigentem opery v Rotterdamu, kde také zemřel.