1. část

Půl století je hodně dlouhá doba, ale jestliže je naplněna častými změnami a společenskými převraty, ubíhá neobyčejně rychle. Vlastně je to už více nežli půl století, letos, tedy na jaře roku 2001 je to už 66 let, co jsem poprvé účinkoval v rozhlase jako sólista a člen Kühnova dětského rozhlasového sboru. Přesně si pamatuji i na program: byly to 4 bajky ruského skladatele Krylova - Rebikova za klavírního doprovodu profesora Františka Maxiána, tedy otce nynějšího významného klavíristy. Dětský rozhlasový sbor přečasto účinkoval při vysílání s Pražským rozhlasovým orchestrem, jak se v létech 1934-1940 toto hudební těleso jmenovalo. Šéfem a zakladatelem PRO byl pan Otakar Jeremiáš. Byl to výborný muziant, dirigent mohutné postavy a širokého gesta a zároveň významný komponista. Kromě mnoha jiných skladeb složil i dvě řady národních písní pro dětský sbor, sóla a orchestr. Toto dílo se živě vysílalo několikrát do roka. Dětský sbor tehdy stával docela blízko orchestru a pro nás starší - tedy 14ti leté to byla výtečná a praktická škola, neboť jsme bezprostředně poznávali jednotlivé hudební nástroje, pozorovali orchestrální umělce a jejich výkony. Já jsem velice obdivoval práci pana Otakara Jeremiáše a jakmile byly během zkoušky přestávka, už jsem stál u dirigentského pultu, prohlížel partituru a zkoumal jsem jak je možné, že se pan dirigent všechny ty drobné notičky najednou sečte, v duchu je uslyší a potom je přenese na výkon orchestru. To byl vlastně první dotyk s orchestrem, začátek mé další životní dráhy, ovšem tehdy jsem to ještě netušil. Otakar Jeremiáš měl nesmírnou zásluhu o rozšíření a vývoj rozhlasového orchestru. Už roku 1935, kdy bylo otevřeno nové velké studio v budově na Vinohradech, čítalo toto těleso 70 členů, a bylo ted schopno provádět velké a složité partitury. Pan Otakar Jeremiáš měl poněkud usnadněnou úlohu při angažování hráčů. V Praze totiž v tehdejších - tedy třicátých letech bylo mnoho výborných muzikantů, ale málo orchestrů. Přirozeně si tedy vybíral a angažoval ty nejlepší. Členové měli pěkné platby - základ činil 2.000,- Kč, což na tehdejší dobu bylo velmi slušné. Zde si připomeneme, že tehdejší koncertní mistr České filharmonie pobíral měsíční plat pouhých 1.200,-Kč. Pražský rozhlasový orchestr prováděl značně rozsáhlé skladby. Dobře si pamatuji na Dvořákovu Stabat Mater a Requiem, na Beethovenu Devátou symfonii a na Janáčkovy Výlety pana Broučka. Ve všech těchto dílech jsem účinkoval jako altista Pěveckého sboru pražského rozhlasu, jehož sbormistrem byl pan Jan Kühn, otec současného známého umělce téhož povolání. Pan Jan Kühn někdy vybíral některé starší a zkušenější členy a členky Dětského sboru a doplňoval jimi velký pěvecký sbor. To byla pr mě opět výtečná škola pro budoucnost - tak jsem poznával i pěveckou techniku a sborový zpěv. A nejen to: dětský rozhlasový sbor často vystupoval i na jevišti Národního divadla. Seznámil jsem se tak i s životem operním. Připomínám si Smetanovu Prodanou nevěstu, Dvořákova Jakobína, Hry o Marii Bohuslava Martinů, operu Mefistofeles italského skladatele Boita i Bizertovu Carmen. Tyto všechny okolnosti ovlivňovaly mou další životní dráhu, ovšem tehdy, v mých 14-15 letech jsem o tom mnoho neuvažoval. Studoval jsem tehdy na reálném gymnaziu v Praze 8 a pomýšlel hlavně na úspěšné složení maturitních zkoušek.