10. část

Rokem 1948 skončila má učednická léta a začal praktický život. Tehdy se v Teplicích zakládal nový symfonický orchestr, dnešní Severočeská filharmonie. Byl vypsán konkurz na místo hlavního dirigenta. Dost uchazečů se přihlásilo, já také, a to hned po mém absolutoriu. Měl jsem štěstí, v konkurzu jsem uspěl a byl jsem přijat. Orchestr neměl tehdy zdaleka dnešní uměleckou úroveň, ale hráči byli více či méně zdatní. Ovšem pro mne to byla výborná škola zkušeností a rozšiřování repertoáru – vždyť jak často se stane, aby dvacetisedmiletý dirigent měl možnost denně stát před orchestrem? Toto těleso mělo tenkrát více povinností k působení: hrálo se v divadle, na koncertech, na kolonádě. Zvláště ty kolonády mi příliš nevoněly, ikdyž jsem tam často řídil docela významná díla, třeba Slovanské tance, Griegerovy suity i Haydnovy a Mozartovy symfonie. Navíc jsem neměl kde bydlet. Proto jsem uvítal nabídku svého staršího spolužáka Stanislava Talaváni, který byl správcem teplického muzea a dával dohromady rozkradený muzeální inventář. Ubytoval mě v obrovské síni, kde byla pouze železná rozkládací postel s chatrnou pokrývkou, ale i to mi stačilo. Dirigent musí vydržet všechno. Místo nájemného jsem měl jedinou povinnost: každý druhý den natáhnout věžní hodiny.

Ovšem pobyt v Teplicích měl pro mě jednu velice důležitou událost. Jednoho dne mi můj hostitel oznámil, že za ním přijede na návštěvu jeho mladší sestra, tehdy studentka medicíny v Praze. Přijela štíhlá, půvabná brunetka a já jsem se jí představil. Slečně se však usmála a pravila: „Nemusíte se představovat, já vás dobře znám z Libně. Vždyť jsme oba chodili do stejného gymnázia, kde jste často hrál na klavír“. Zřejmě to tak nějak bylo, jenomže já byl tenkrát v septimě a tato slečna navštěvovala primu. Tím začalo naše přátelství, které po třech letech přešlo v manželství.

Zmínil jsem se, že v Teplicích jsem získal první praktické zkušenosti a že jsem tam poznal svoji budoucí manželku. Ovšem dnešní Severočeská filharmonie dostala obrovský, netušený dar v podobě perfektního koncertního sálu s krásnými varhanami. Za podiem jsou velké, moderní prostory a šatny pro členy orchestru, značně lepší nežli má mnohý orchestr v Praze. Tato budova je vlastně jediná čistě koncertní stavba, která v tomto století byla v naší republice postavena. Jejím autorem je známý liberecký architekt Ing. Arch. Hubáček, který již dříve navrhl a postavil známou televizní a rozhlasovou věž na vrcholu hory Ještěd.