15. část

Ačkoli tento zájezd byl výjimečně dlouhý a náročný, přece každý na něj vzpomíná v dobrém a někdy dokonce s úsměvem. Čas je milosrdný. Dává zapomenout věcem nepříjemným a ponechává převážně vzpomínky pěkné. Tak je to správné, v přírodě je to dobře zařízeno. Je zajímavé, že tuto tvrdou řeholi lépe snášejí ženy nežli muži. Byly a jsou vždy čilé, usměvavé a upravené. Nikdy si na nic nestěžovaly, ikdyž ubytování bylo někdy naprosto neuspokojivé. Jestliže jsem se zmínil o mužích a ženách v orchestru, nesmím opomenout jeden významný sociologický jev. Během mého 35ti letého působení v pražském rozhlasu se v SOČRu vystřídalo na 300 členů. O muzikantech se někdy myslí, že jsou to lidé poněkud lehkovážní. Ale opak je pravdou. Orchestrální umělec se musí stále udržovat ve výborné kondici, zdravotně i profesionálně, denně cvičit a připravovat se na další výkony. A hle, během těch 35ti let se mezi těmi 300 umělci vyskytly pouze 3 manželské rozvody. To o něčem svědčí, že? Zde se možná bude zdát, že líčím orchestrální umělce přímo v andělských barvách, jako lidi bezstarostné a bez problémů žijící. Tak tomu ale není. Jako v každé jiné lidské společnosti jsou zde jedinci více či méně temperamentní, více či méně energičtí, někdy veselejší, jindy klidnější. Prostě kolektiv nějrůznějších povah, názorů, charakterů a jsou zde i rozdíly věkové – generační.

Každý umělec má své radosti a starosti, problémy osobní, rodinné, zdravotní. Neznamená to, že si všichni nutně musí padat kolem krku ve věrném přátelství, ale všichni mají jednu společnou vlastnost: naprostou zodpovědnost vůči sobě a svým partnerům navzájem. Jeden druhého umělecky naprosto uznává a oceňuje. Vždyť ta cesta k profesionalitě vyžaduje kromě talentu ještě několik desítek let pilné práce. Jakmile tedy umělci zasednou do orchestru ke společnému dílu, před své pulty, jdou všechny názorové a povahové odlišnosti stranou. Tím okamžikem se symfonický orchestr stává nedělitelným celkem, jednotným organismem, jedním tělem, jemuž záleží pouze na jediném cíli: uskutečnit a do dobrého konce dovést hudební dílo, které mu bylo svěřeno k provedení. Přes rozdílné názorové a povahové vlastnosti cíl je zcela společný. Tak nějak bych si představoval i pojetí demokracie ve společnosti a ve státě: každý jsme jiný, ale cíl je stejný: prospěch občanské společnosti. Ostatně sociologický průzkum o společenském životě v uměleckém světě by vůbec vydal na docela slušnou knížku. Myslím, že bych měl pomalu končit, i když by bylo ještě mnoho co říci. Těch zážitků a příhod byla a je dosud skoro nekonečná řada. Ale zmíním se pouze o dvou. V srpnu 1968 se v naší zemi něco stalo. Kdo je pamětníkem, vzpomene si, jak nám tehdy všem v duši bylo. Ale bylo nutno pracovat dále a neudělat profesionální chybu. Za to se těžce platilo. Uvedu zde dvě příhody, které se staly toho neblahého roku. Ta první se udála na podzim 1968 v Dánsku, v Kodani. Na konec koncertu jsem tehdy úmyslně zařadil skladbu Bohuslava Martinů – Lidice. Obecenstvo plně pochopilo: nebyl vůbec žádný potlesk, lidé v hledišti povstali a vydrželi v tichu stát plné dvě minuty. To napětí v sále, ten pocit solidarity a spoluúčasti s naším národem, to přímo bolelo. A příhoda druhá. 20.září 1968 uspořádal pražský rozhlas veřejný koncert ve Smetanově síni. Na programu byla Dvořákova osmá symfonie, zvaná Anglická, pak Sukova symfonická báseň Praga, a konečně Smetanova Česká píseň. Smetanova síň byla nabitá k prasknutí, pěvecký sbor a orchestr hrál skoro jako o život, na podiu i v hledišti byla stejná nálada, stejné napětí, bolest, zklamání, ale současně i doufání, vzdor a naděje. Úspěch byl nesmírný, ale nebyl to úspěch náš, bylo to vyjádření spoluúčasti a solidarity, vyjádření, že vydržíme, že se nevzdáme, že jednou přijde vysvobození. Vysvobození přišlo za dlouhou dobu, ale přišlo.