17. část: Smysl díla Josefa Suka

Josef Suk 40 putoval s Českým kvartetem po celé Evropě. Poznal koncertní podia velkoměst a spolu se svými příteli - členy kvarteta - sklízel všude obdiv a slávu. Avšak velká města ho nenaplňovala obdivem, spíše naopak - neklidem a úzkostí. Byla mu sice vzruchem, ale cítil zde přelétavost a povrchní zájem, který rychle upadá v zapomenutí. V cizině se necítil štasten, byl pln neklidu, stále toužil po návratu domů, do sedlčanské přírody, do polí a lesů, mezi prostý lid, jemuž dobře rozuměl a kde nacházel klid a očistění od shonu velkoměsta.
Nebyl básníkem velehor a oceánů, zůstal v podstatě venkovanem. Zaposlouchával se do tichého hovoru klasů a stromů, do ticha lučin, do šumění potoků i do svištění větrů a hukotu bouře. Zde nacházel souznění s vlastním nitrem a cítil, že není vládcem přírody, nýbrž že s ní splývá v celek jako její nedílná součást. Jeho dílo je projevem velkého lidského srdce, které milovalo svůj rodný kraj, z něhož čerpalo sílu, soustředění a básnický vzlet.
Jeho tvorbě porozumí každý člověk, neboť její myšlenková náplň je společná všem lidem naší planety: je to láska ke všemu tvorstvu, láska a obdiv k přírodě, je to respekt a úcta k druhému člověku a k jeho názorům. Je zde pokora a vděčnost za ten největší dar, jaký se člověku může dostat. A tím největším darem pro každého z nás, i všude na světě je život zde na zemi.