16. část

Jestliže dovolíte, uvedu dále několik dílčích epizod, snad trochu zajímavých.

Před více lety jsem pracoval jako dirigent v Istanbulu. Orchestr byl nečekaně dobrý, složený ovšem z mnoha cizinců. Mým sólistou byl Václav Hudeček, s nímž jsem obýval velký byt na československém generálním konzulátě. Práce bylo mnoho, natáčení, zkoušky, koncerty, takže na jídlo a volný čas nebylo téměř místo. V budově konzulátu bydlelo několik českých rodin, patrně techničtí či obchodní pracovníci. Muži byli většinou na cestách, a manželky doma se nekonečně nudily. Proto nám ochotně opařovaly nutné živobytí, většinou chléb, šunku, vejce, pomeranče. Byli jsme varováni před pitím vody z vodovodu: „Kupte si 5kg pomerančů a místo vody pijte pouze šťávu z nich“. Poslední den, byla to sobota, se konal odpolední koncert pro diplomatický sbor. Ještě dopoledne jsem za pěkného vlahého počasí prohlížel ohromující stavitelské památky – velkolepé chrámy a paláce. Byl začátek února, sobota, odpoledne koncert. A již v pondělí jsem měl mít službu v pražském rozhlase. Podle rady českého konzula jsem měl použít mezinárodního autobusového spojení Istanbul-Sofia-Bělehrad-Vídeň-Mnichov, vystoupit v Sofii a v neděli odpoledne pokračovat letadlem do Prahy, a odpočinout si na pondělní práci. Ale příroda rozhodla jinak. Už když jsem nastupoval k večeru do autobusu, začalo jemně mžít a během cesty k bulharské hranici přišla od Černého moře opravdová sněhová vichřice, která autobus doslova zasypala. Řidič topil, aby cestující nezmrzli, ovšem další cesta byla uvolněna až v neděli odpoledne. To už jsem s hrůzou tušil, že do Prahy nedorazím včas. Autobus přijel do Sofie v pondělí ráno, ve 2 hodiny. Město bylo prázdné, 10 stupňů pod nulou. Náhodný taxikář mě s nechutí dopravil k letištní budově, kde jsem pod vojenským dozorem strávil, třesa se zimou, další hodiny, až do odletu českého letadla do Prahy. V letadle jsem se trochu upravil a oholil, v Ruzyni jsme v 8 hodin ráno. Tam už čekala moje předvídavá manželka s autem a dovezla mě k budově rozhlasu. Nemohl a nesměl jsem členům orchestru říci, že jsem nespal dvě noci a prožil nebezpečnou cestu. Na to není omluvy. Stejně tak jako každý dirigent od orchestrálních umělců vyžaduje vždy plný výkon, stejně oni od dirigenta očekávají totéž, za každých okolností, nikoho nezajímá, co kdo prožil včera, předevčírem, jaké jsou jeho rodinné a životní problémy. Považuji to za správné, profesionál musí za každých okolností podat bezchybný výkon. Po zkoušce byla moje první starost odejít domů a ponořit se do vany plné horké vody. Stalo se a v minutě jsem ve vodě tvrdě usnul.

Další příhodou, která snad je trochu zajímavá, byla návštěva Havany na Kubě. Bylo to v roce 1964-1965, v říjnu a listopadu. Orchestr byl opět docela dobrý, složený z mnoha cizinců – Němci, Češi, Bulhaři, Poláci, i místní umělci všech barev pleti. Na kvalitě orchestru ještě byly znát dobré stopy, které zanechal dřívější šéf orchestru, německý dirigent Clemens Kraus. Havana je město nad obyčej krásné – moře, stavby ve slohu koloniálním i moderním, a nádherná příroda. Je tam ovšem velmi vysoká vzdušná vlhkost, takže všechny kovové předměty brzo podléhají zkáze, rezivějí, ať už jsou to auta (už tehdy tam jezdily automobily sestavené z různobarevných náhradních dílů) nebo třeba fotoaparáty. Rovněž i oděvy rychle plesnivějí. V Havaně tehdy bydlelo a pracovalo asi 800 rodin českých odborníků, hlavně lékaři a techničtí pracovníci. Na první koncert ve velkém dřevěném divadle přišli všichni, a když uslyšeli první tóny Smetanovy Vltavy a Z českých luhů a hájů, slzy proudily potokem. V Havaně měl spisovatel Hemingway pěkný dům se zahradou, ale rád navštěvoval rybářskou vesničku Cojimar. Tam se také seznámil s ústřední postavou své novely Stařec a moře. Hemingway, jak známo, spáchal sebevraždu roku 1961, ale ten hubený a drobný rybář, ten hrdina spisovatelovy slavné a zfilmované novely, byl dosud naživu. Byl čilý a pohyblivý, živil se všelijak. Mé manželce prodal obrovskou mořskou mušli za 1 peso. Ostatně v Havaně jsem narazil i na jiný problém: jak vyložit orchestru a publiku, co pro nás znamená „Vltava“ – na Kubě vlastně nejsou řeky v našem slova smyslu, dále pak – jak máte do španělštiny přeložit „luhy a háje“, když v té zemi rostou jen palmy a jiné subtropické rostliny. Pak je tedy lepší nic nevysvětlovat a spolehnout se na sílu hudby samé.