17. část (Konec)

Veřejné koncerty nebo studiové natáčení. Jaký je v tom rozdíl?

Značný. Na obě tyto formy je nutno pečlivě se připravit a pilně zkoušet. Dirigovat veřejně je příjemnější, lze silně pociťovat přítomnost živého publika a jeho reakce. Nezapomenu na koncerty v Neapoli, kde jsme hráli před 6ti tisíci posluchači Mahlerovu symfonii na velkém basketbalovém stadionu, protože největší divadlo San Carlo, kam se vejde 3000 diváků, bylo dvojnásobně vyprodáno. Nebo na nekonečně dlouhé večerní produkce ve starých římských amfiteátrech před 8000 posluchači, kdy na programu byla třeba Dvořákova Novosvětská symfonie, potom dlouhý balet Čajkovského či Prokofjeva, a do třetice Beethovenova Devátá symfonie se sborem. Práce ve studiu, natáčení na magnetofon je práce trochu jiná, tvrdší a náročnější. Je to proto, že hotový snímek musí vydržet dlouhou dobu, 10-20 let a více. Výroba není levná, na práci se podílí více odborníků, kromě orchestru a dirigenta i hudební režisér, zvukoví mistři a technici, kteří pracují s drahými přístroji, ať už jsou to dokonalé mikrofony, magnetofony, přístroje pro konečný střih a úpravu celkového snímku. Někdy se stává, že po vyslechnutí prvního zkušebního záznamu nemusí být znění z magnetofonového pásku totožné s tím, co jsme slyšely dole ve studiu při přítomnosti živého orchestru. Pak následuje porada s režisérem a se zvukovými mistry, přestavění mikrofonů a nová zkouška. Značnou úlohu v tom hraje vzdušná vlhkost a teplota ve studiu. To se mění ze dne na den, akustické podmínky jsou většinou každý den jiné, nezbývá tedy nic jiného, nežli stéle vyhledávat optimální řešení. Jak jsem již dříve uvedl, výroba dobrého snímku je finančně a pracovně nákladná věc. Snímek musí vydržet v provozu dlouhá léta. Zvukový – hudební režisér je osoba nadmíru důležitá. Musí být patřičně vybaven výborným sluchem, má být i dobrým hráčem na některý hudební nástroj, má se dobře vyznat v partituře. Ale hlavně musí být zkušeným psychologem. Měl by odhadnout, kdy je orchestr „zralý“ k natáčení, protože během zkoušek i nálada orchestru a případná trocha únavy je proměnlivá. Chybí-li mu psychologický talent, může to pro orchestr a hlavně pro sólisty znamenat katastrofu. Několikrát jsem zažil, že mladý, ctižádostivý režisér vícekrát poučoval známého a vyspělého sólistu o „své pravdě“, čímž ho zcela znechutil. Ovšem tyto případy jsou velmi řídké, nyní se s nimi už u nás nesetkáváme. Naši hudební režiséři a zvukoví mistři jsou velmi kvalitní. Mohl bych jich jmenovat celou řadu, ale za všechny alespoň Bohouška Čiperu a Františka Vávru. Dnes již oba na věčnosti, přece však nezapomenutelní.

Ale nyní je už opravdu čas skončit se vzpomínkami. Sice se hlásí další a další minulé příběhy, avšak život ubíhá příliš rychle, je tedy nutno myslit dopředu, do budoucnosti, na nové úkoly a plány, které mají býti naplněny. Jeden lidský život je příliš krátký na to, aby člověk splnil všechna svá předsevzetí, aby uvedl ve skutek všechny své myšlenky a naděje. Proto zatím ještě není čas na vzpomínky.