2. část

Celé dětství a mládí jsem prožil v Praze 8 – Libni. Byla to podivuhodná čtvrť, vlastně město samo pro sebe, od středu Prahy oddělená pouze dvěma cestami: od Karlína přes tehdy pustou a prázdnou Invalidovnu (kdysi vojenské cvičiště) třídou zvanou Královská, od Holešovic pak přes Vltavu pouze Libeňským mostem. Libeň byla připojena k hlavnímu městu již roku 1901, ale přesto žila vlastním kulturním, společenským a sportovním životem. Jméno posledního starosty, pana Vocláře, ještě připomíná jedna velmi ošklivá ulice okolo bývalého přístavu. Všude byla spousta nezastavěných parcel, a co nezastavěný pozemek, to fotbalové hřiště.  Kam se člověk podíval, všude Bukovská mládež proháněla kopací míč. Vznikala spousta klubů – Slavoj, Admira, Meteor, Čechie a dokonce i tehdejší prvoligová S.K. Libeň. V Libni se nacházely ještě mnohé jiné zajímavosti. Třeba starý zámeček v krásném parku, kdysi letní sídlo pražských primátorů, kteří prý ve Vltavě a v mocném potoku Rokytce lovili lososy (prý). V tom zámečku byla roku 1608 podepsána důležitá historická listina, kdy tehdy již velmi nemocný císař Rudolf II. Postoupil svému bratru Matyášovi vládu nad Moravou, Uhrami a rakouskými zeměmi. Dnes je zámeček krásně upraven. Kromě jiného slouží k pořádání svatebních obřadů. V Libni byly krásné zahrady: třeba Kotlaska na kopci zvaném Hájek. Zahradu založil a vybudoval továrník Gottlas, textilní barvíř, který měl pobočný závod na pražském ostrově Žofín. Proslýchalo se, že později zkrachoval a zemřel v bídě. V té zahradě jsme prožili celé dětství. Byla tam volejbalová hřiště a tenisové kurty, letní kino pod širým nebem, kde při promítání tehdy ještě němých filmů hrál 12ti členný orchestr.  Cesty mezi lavicemi byly vysypány zlatavým pískem, který se těžil přímo v zahradě. Stačilo kdekoliv vykopat díru do země, a písku bylo habaděj. Vždy se přitom přišlo na věci pozoruhodné: staré urny z pohanských dob s obsahem spálených lidských kostí. Celý kopec Hájek s přilehlou ulicí Na Žertvách byl v dávných dobách pohanskou svatyní a pohřebištěm. Můj tehdejší spolužák a přítel, pozdější slovutný přednosta neurologického oddělení nemocnice Na Bulovce, pan MUDr. Rudolf Vojíř, tyto předměty odnášel ke zkoumání domů, protože už jako chlapec věděl, že v budoucnu bude lékařem. Jeho rodiče přirozeně proti jeho počínání mocně, leč marně protestovali. Během 2. světové války byl však celý vrch Hájek zastavěn provizorními domky a kouzlo krásné zahrady zmizelo.

Nebo další zajímavost. Bílá skála. Dnes veřejností nepřístupný a chráněný vápencový vrch pod nemocnicí Bulovka, kde se vyskytuje jinde nevídané rostlinstvo jižního stepního typu a neuvěřitelná fauna uprostřed velkoměsta. Např. zajíci, divocí králíci, bažanti, koroptve, ježci a bezpočet vzácného ptactva. Avšak k popsání libeňských zajímavostí by bylo potřeba mnoho a mnoho papíru, ostatně existuje již rozsáhlá literatura. Přejděme tedy k životu, kultuře, hudbě a k literatuře.