2. část

František Ladislav Čelakovský (1799-1852), básník a vědec, svavjanofil, autor sbírek Ohlasy písní ruských a Ohlasy písní českých v tomtéž domě pracoval až do své smrti. Dům U Bonů hostil i další literární tvůrce. Vilém Mrštík (1863-1912), spisovatel a překladatel ruských a francouzských realistů, zde vytvořil půvabnou Pohádku máje a spolu s bratrem Aloisem i vesnické drama Maryša. Z umělců mladší generace vynikl Jaroslav Kvapil (1868-1950), básník, dramatik, překladatel a reřisér, autor divadelní hry Princezna Pampeliška. Byl úspěšný rovněž jako libretista - pro Antonína Dvořáka napsal literární předlohu k opeře Rusalka a pro JB.Foerstera libreto k opeře Debora. K nejznámějším osobnostem vojtěšské čtvrti patřila Eliška Krásnohorská (1847-1926). Její jméno bylo vždy vyslovováno s úctou a vážností. V tehdejším době byla jedniouschopnou spisovatelkou, která docedla soudobým komponistům poskytovat vyhovující libreta. Tak pro Karla Bendla napsala čtyři literární předlohy pro jeho opery, pro Zd. Fibicha jednu a pro Bedřicha Smetanu tři: Hubičku, Tajemství a Čertovu stěnu. Její literární tvorba se vyznamenávala lahodným vešem a smyslem pro dramatickou stavbu, což hudební skladatelé oceňovali a prakticky využívali. Z jejího podnětu bylo roku 1890 v Pštrossově ulici otevřeno první dívčí gymnázium ve střední Evropě.
Eliška Krásnohorská byla drobná, malé postavy, jaksi do sebe schoulená. Ruce obvykle ukrývala v plášti, měla je od mládí ochromené revmatismem. Těžce a pomalu psala, později jen diktovala sekretářce. Málo vycházela ze svého domu v Černé ulici a přes pokračující chorobu se dožila téměř osmdesáti let. 
Bedřich Smetana (1824-1884) žil v posledních letech svého života rovněž ve vojtěšské čtvrti, v doě U Pivoňků V Jirchářích. Jeho věrnm průvodcem a ošetřovatelem byl Josef Srb-Debrnov (1836-1904). Huební teoretik, spisovatel, básník a překladatel Smetanových oper Hubička, Dvě vdovy, Tajemství a Dalibor do němčiny. Za překlada jednoho díla dostával honorář padesáti zlatých - těžko lze odhadnout dnešní hodnotu. Byl velmi vysoký, témeř o dvě hlavy vyšší než drobný Smetana, s ním se dorozumíval pouze pomocí psaných lístků. Padesátiletý Smetana ztratil sluch během noci na 20.října 1874, kdy komponoval cyklus Má Vlast. Přesto partituru Vyšehradu dokončil 18. listopadu téhož roku, 8. prosince dopsal Vltavu, Šárku 20. února 1875. V letech 1876-1878 vytvořil opery Hubička a Tajemství. Potom se opět vrátil k tvorbě symfonické. Tábo byl dokončen 13. prosince 1878 a konečně Blaník 9. března 1879.
Během necelých pěti let vznikly dvě opery, šestidílný cyklus Má Vlast a kvarteto Z mého života. Smetana, uvězněný v hluchotě, je jedinečným dokladem vnitřní síly člověka, jehož hudební představivost a fantazie je důkazem toho, že k tvorbě není potřeba hudebního nástroje, a dokonce ani sluchu, nýbrž vše - představivost a fantazie se odehrává uvnitř mysli lidské bytosti. Toto dílo těžce postiženého tvůrce nemá ve světě obdoby.
Výčtem významných kulturních osobností ve vojtěšské čtvrti by mohl vzniknout dojem, že zde existovalo jakési fluidum genius loci, které umělce přtahovalo. Skutečnost je však mnohem prozaičtější. Tehdejší Praha byla malá, až do roku 1866 po prusko-rakouské válce sevřená do kamenných hradeb, které teprve potom byly bořeny, aby nepřekážely ve výstavbě nových částí. Umělci tedy neměli jinou volbu, bydleli a tvořili v omezeném prostoru, který byl v tehdejší Praze k dispozici. A tím prostorem byla právě vojtěšská čtvrť.