3. část

Kulturním centrem a srdcem tohoto města, vlastně městečka (roku 1925 zde žilo 60 tisíc lidí) bylo libeňské reálné gymnázium. To vychovalo řadu znamenitých osobností, sportovců (olympijský vítěz v kanoistice Holeček, slavný tenista Kodeš), básníků (Hlaváček, Karásek) a hlavně lékařů. Vedle již zmíněného MUDr. Rudolfa Vojíře připomínám dlouholetého ředitele plicního oddělení nemocnice Na Bulovce MUDr. Rudolfa Feuerlista, s kterým jsem seděl v lavici celých 8 letm jeho kolegu MUDr. Jiřího Trefného a znamenitého diagnostika, internistu MUDr. Oldřicha Červeného. Myslím, že výpočet zdravotnických kapacit, které odchovalo libeňské gymnázium, by vydalo materiál na celou knížku. Vlastní výuka na této škole byla v předválečné době na skutečně vysoké úrovni. Tehdejší profesoři byli opravdoví pedagogičtí profesionálové, na tehdejší dobu velmi dobře placení. Zvláštní důraz se kladl na výuku cizích jazyků – latina, němčina, angličtina, francouzština a nepovinná italština. Čeština a literatura měla své zvláštní a důležité místo. Pro technicky nadané žáky bylo zvláště přitažlivé studium matematiky, fyziky a chemie, tedy opravdová příprava na další pokračování na univerzitě nebo na technice. Ale přišel rok 1940, německá okupace, zvření vysokých škol na 5 let…

Vraťme se raději k hudbě. V gymnaziu existoval orchestr, který si říkal „symfonický“. Jeho zakladatelem byl profesor hudební výchovy, pan Stanislav Pucholt. Byl proslulý tím, že napsal několik oper pro mládež – vzpomínám si na dvě z nich, ve kterých jsem sám účinkoval, hrál a zpíval. Jmenovaly se Pohádka o písni a Pohádka o štěstí. Mnohokrát se veřejně, většinou v divadle V+W ve Vodičkově ulici v Praze, a později i vysílány v pražském rozhlase. A toto rozhlasové se pro mě stalo osudným a vlastně rozhodlo o mém dalším povolání a životě. Avšak toto téma ponechme do další kapitoly. O kulturu v libeňském gymnaziu tedy nebyla nouze. Kromě hudby se hodně pěstovalo divadlo. Zvláště starší studenti se rádi představovali jako herci – ochotníci, a hry nebyly ledajaké – vzpomínám si třeba na Jiráskovy Psohlavce, Klicperova Hadriána z Římsů, na Moliérovy Preciézky, na Čapkova Loupežníka. Tehdy ještě stálo holešovické dřevěné divadlo Urania, a tam se ony produkce většinou konaly. Jak jsem již dříve uvedl, hodně jsem cvičil na klavír ke značné nelibosti sousedů. A zde musím vzpomenout na jednu příhodu, která mě poprvé poučila, že muzikantský život vůbec není žádné peříčko.

Kdysi – bylo mi 14 let – jsem shlédl v kině film Sto mužů a jedna dívka. Byl to americký film s dirigentem Stokowským a sopranistkou Jeanette Donaldovou. Příběh dosti všední, o sdružení výborných, ale nezaměstnaných muzikantů. Ústřední skladbou filmu byla slavná 2. Uherská rapsodie Ference Liszta. Mě to neobyčejně zaujalo: obstaral jsem si příslušné noty a naučil jsem se tuto skladbu hrát na klavír. A samozřejmě při nejbližší studentské akademii ji zahrát veřejně (tehdejší kulturní akce se konaly většinou v libeňské sokolovně). Ale má radost byla velmi rychle schlazena. Nebyl jsem totiž na této škole klavíristou jediným. Tím prvním byl o dva roky starší spolužák, technicky vyspělejší. Hned druhý den po koncertě mě potkal na chodbě a rozlíceně na mě vyjel: „Hrnčíři, co si myslíš? Ať tě po druhé nenapadne něco podobného, tady je místo jen pro jednoho! Pro mě!“ Byla to krutá a trpká lekce pro nevinného kvartána. Ale také první velká životní zkušenost, která se později velmi často opakovala v různých podobách. Nevím, jestli mezi umělci, kteří se zabývají stejným oborem, ať už jsou to klavíristé, dirigenti, operní pěvci, herci, zdali mezi nimi existuje opravdové přátelství, zvláště jsou-li stejného věku, stejné generace. Já jsem nic takového nepoznal ani nezažil. Ano, forma navenek bývá zdvořilá, ale počet konkurence a pocit vlastního existenčního ohrožení patří myslím, k základním lidským vlastnostem. Soutěživost nejen v uměleckém životě, ale v celé lidské společnosti patří neodmyslitelně k životu. Kdokoliv se dopracoval tvrdým a vytrvalým úsilím k dobré pozici, nebude chtít ustoupit jinému, i když musí přiznat, že jeho „soupeři“ se stejně jako on sám namáhali a pracovali stejně poctivě.