4. část

Tolik asi na úvod. Vracím se tedy k té události, která mě přivedla do budovy rozhlasu. Bylo to při živém vysílání dvou dětských oper libeňského profesora Stanislava Pucholta: Pohádka o písni a Pohádka o štěstí. Vysílání se uskutečnilo roku 1934, v menším studiu č.2 neboť provoz ve větším studiu č.1 byl zahájen až v roce 1935. Já jsem tam zpíval dvě hlavní úlohy, krále, a dědečka – šumaře (13ti letý dědeček – šumař. Ještě bych patrně nalezl fotografii). K tomuto vysílání tehdy přišel pan režisér a sbormistr Jan Kühn a po vysílání mi nabídl, zdali bych nechtěl být členem jeho dětského sboru. Přirozeně jsem nabídku s potěšením přijal a několik let jsem potom v tomto tělese působil jako sólista. Dnes se tomu divím, jak bylo možné, že jsem „sóloval“, protože v současné době mám hlas příšerný, jako ostatně většina dirigentů. Pan sbormistr Kühn se tehdy těšil z narození syna, dnešního šéfsbormistra Pěveckého sboru České filharmonie. Ten současný pan Pavel Kühn má přesnou podobu tváře a postavy svého otce, je to jeho perfektní kopie. Rozhlas tehdy živě vysílal i hry pro mládež, což opět režíroval pan Jan Kühn. I v těchto hrách jsem účinkoval jako mladý činoherec. Kromě dětského sboru byl při rozhlasovém studiu v Praze zaměstnán profesionální pěvecký sbor. Tento sbor občas potřeboval početnější obsazení, zvláště když byla na programu velká oratoria – Dvořákova Sabat Mater, Bohuslava (Bohuslav Jeremiáš byl bratr dirigenta Otakara Jeremiáše) Jeremiáše Jan Hus, velké symfonie – Beethovenova Devátá, Dvořákovo Requiem a mnoho dalších. Pro tyto příležitosti pan Jan Kühn vybíral z dětského sboru několik starších a zkušenějších, a dospělý sbor doplnil. To bylo neocenitelné pro mou pozdější dirigentskou práci, neboť jsem ta velká díla zažil jaksi „na vlastní kůži“. A dále: dětský sbor spoluúčinkoval i v Národním divadle, třeba když profesor Václav Talich přidal do opery Prodaná nevěsta ještě dětský sbor, nebo při opeře Bohuslava Martinů Hry o Marii, dále v opeře Faust od italského skladatele Boita, a samozřejmě ve Dvořákově Jakobínu. Tak jsem poznával i svět divadelní a operní. Dětský sbor často spolupracoval se Symfonickým orchestrem Čs. rozhlasu. Protože jsem byl dítě dosti vnímavé a zvědavé, naučil jsem se poslouchat a rozpoznávat tóny a barvy různých orchestrálních nástrojů. Ale hlavně jsem obdivoval práci symfonických dirigentů. Jakmile byla pauza a pan dirigent odešel od pultu, už jsem byl u partitury a snažil se vyzkoumat jak jenom ten pan dirigent sečte ty řady a sloupce not a notiček, jak pozná, že ti orchestrální umělci to hrají správně a jak tomu všemu dá ten správný rozměr, správné tempo, správný rytmus, správnou dynamiku.