4. část

Dalším vedoucím dirigentem se stal pan Alois Klíma, jeden z mých profesorů na AMU (to už se orchestr jmenoval SOPR - Symfonický orchestr pražského rozhlasu). Ale ani Alois Klíma neměl z počátku na růžích ustláno. Někteří členové prohlašovali: "...my jsme si ho nezvolili, my jsme ho pouze vzali na vědomí." Ale později, během času se všechno v dobré obrátilo a muzikanti, když poznali jeho umělecké kvality, si ho velice oblíbili. Alais Klíma byl dirigent zcela jiného zaměření nežli jeho předchůdce Karel Ančerl. Od přírody byl obdařen všemi schopnostmi, které potřebuje šéf orchestru. Stránka sluchová, rytmické cítění a rychlé proniknutí do charakteru hraných skladeb bylo jeho silnou zbraní. S orchestrem se brzo lidsky sblížil a nastolil příjemnou rodinnou pohodu. Během zkoušek si občas mohl dovolit jemně zažertovat na adresu některého hráče, aniž se dotkl jeho sebevědomí. Uvedu malý příklad: při zkoušce zastavil, přísně se podíval na hrajícího fagotistu a oslovil ho: " pane Novák, jste pozadu!" Pan Novák se bránil: "... pozadu nejsem, ostatně v tom fortissimu to ani nemůžete slyšet!" Pan Klíma mu odpověděl: "...máte pravdu, slyšet to nemohu, ale vidím, jak vám pomalu skáče ohryzek!" Orchestr se zasmál a zkouška pokračovala v pohodě.
Dirigent Alois Klíma setrval ve své funkci do svých 62 let, kdy byl na vrcholu své umělecké zralosti. Tím trapnější a nechutnější bylo chování tehdejšího ředitele hudebního vysílání, který ho bezdůvodně, a to před celým orchestrem vyzval k odchodu do důchodu - prý pro pokročilý věk, což byl naprostý nesmysl. Pan Klíma se pochopitelně nesmírně urazil, dal výpověď a odejel do Finska, kde působil několik let jako dirigent a profesor hudby. Po návratu do Prahy pak občas hostoval v českém rozhlase. Já jsem byl jeho prvním absolventem, kterému podepsal závěrečný diplom na AMU, takže mezi námi to pak byl spíše vztah učitele a žáka. Věkový rozdíl mezi námi byl téměř 20 let.