7. část: Léta proměn a zrání

Po Otylčině smrti se vnitřně zcela proměnil, zesílil, zmužněl. S postupujícím věkem rostla i složitost jeho partitur. Jestliže Smyčcovou serenádu napsal jako osmnáctiletý v neuvěřitelně krátkém čase, symfonii Asrael komponoval 2 roky (1905-1906), stejně jako Pohádku léta (1907-1909). Práce na třetím dílu tetralogie - Zrání - zabrala už 5 let (1912-1917) a konečně poslední část - Epilog - celých 12 let (1920-1932). Tvorba hluboké vnitřní filozofie, nikoliv však smutná a pesimistická, nýbrž vyrovnaná, vyjasněná, plná obdivu k přírodě a k zázraku lidského života. Každá jeho příští premiéra mu přinášela obdiv a uznání muzikantské veřejnosti, a jak dozrával čas, stával se vůdčí osobností celé poválečné skladatelské generace. Spolu s ním i jeho přítel a spolužák z Dvořákovy mistrovské kompoziční třídy, o čtyři roky starší Vítězslav Novák (1870-1949). Oba mužové, ač rozdílného temperamentu a odlišných životních názorů, se profesionálně uznávali a netajili se obdivem ke vzájemné tvůrčí činnosti. (obr.1 Hugo Boettlinger: Dobrá pohoda české hudby – zleva Josef Suk, Václav Talich a Vítězslav Novák)

Josef Suk neměl v muzikantské obci nepřátele. Člověk mírné povahy a čistého srdce byl všeobecně oblíben. Jeho žák Dalibor Vačkář o něm napsal: "Jak malinký a zahanbený jsi se u něho musel cíti, když usedl u klavíru a přehrával díla autorů, kterých si vážil. Stala se s ním vždy strašná změna, která musela překvapit každého, kdo to zažil poprvé. To nebyly jen ruce - celé tělo bylo v pohybu, každý sval v obličeji zpracovával kus skladby. To už nebyla reprodukce, to jsi byl svědkem tvoření, bouřlivého a přece ušlechtilého. Zticha jsi při tom pěkně byl a styděl se za svou chudokrevnou střízlivost".