5. část

Dirigentské oddělení jsem absolvoval v květnu 1948. Řídil jsem tehdy Dvořákovu Husitskou předehru a Sukovu symfonickou báseň Praga. Ihned po absolutoriu jsem odešel do praxe. Prvních 6 měsíců v Severočeské filharmonii v Teplicích, ale téhož roku jsem se zúčastnil veřejného konkurzu - kam jinam, nežli do československého rozhlasu. Přijímací zkoušky byly velmi přísné, ale pro mě dopadly dobře a byl jsem přijat. První 3 roky jsem řídil rozhlasový orchestr v Plzni, ale již v lednu roku 1952 jsem natrvalo přešel do Prahy k orchestru, který tehdy dostal nové jméno, které nese dodnes, tedy Symfonický orhcestr Československého, respektive Českého rozhlasu. 
V pražském studiu jsem jako dirigent pracoval 35 let, plus tři roky v Plzni, tedy 38 let, a jestliže připočtu studentská léta jako externí spolupracovník a klavírista, dopočítám se neuvěitelných 63 roků, strávených a prožitých v pražském rozhlase. Je to doba hrozně dlouhá, ale odehrálo se v ní tolik změn, tolik událostí, že uběhla nečekaně rychle.
Každý rok jsem uváděl 8 až 10 premiér žijících autorů, takže tento počet za 30 let narostl na více než tři sta. Některé dosud existují na magnetofonových pásech a deskách firmy Panton. V rozhlase během mého působení pracovali významní hudební skladatelé: Václav Trojan, Jaroslav Doubrava, Klement Slavický, Miroslav Kaeláč, Jiří Jaroch, Otmar Mácha a Zdeněk Šesták. Jejich jména a práce rozhodně stojí za připomínku. Symfonický orchestr rozhlasu vždy sehrával významnou a důležitou úlohu tím, že krásnou hudbu přenášel do každého koutku naší země, do poslední malé vesničky nebo samoty. Hrál takové skladby, jaké nemůže pravidelně interpretovat jiný, třeba krajský orchestr, který je odkázán na přízeň obecentstva a musí hledět i na stránku existenční a finanční.
Skladatelé, kteří žili a tvořili před nebo po roce 1900, tedy například Vilém Blodek, Karel Bendl, Karel Moor, Oskar Nedbal a mnoho dalších by už dávno upadli v zapomenutí, nebýt vysílání rozhlasu. Další, nesmírně cennou službu prokazoval rozhlas současné skladatelské generaci tím, že pravidelně uváděl čerstvě zkomponované skladby na veřejných koncertech a současně je nahrával na magnetofonové pásky. Komponisté si tak mohli bezprostředně ověřit, zdali jejich díla zní skutečně tak, jak si to při tvorbě představovali. Při zkouškách byli osobně přítomni, aby mohli s dirigentem konzultovat a případně provádět některé drobnější úpravy.