6. Část

Pan dirigent mi ho tužkou opravil a řekl mně, 15ti letému klukovi: “promiňte, netušil jsem.“ Otakar Jeremiáš měl u orchestru a vlastně v celém rozhlase neobyčejnou autoritu, což během 2. Světové války v rozhlase, okupovaném německými řediteli, bylo velmi, velmi záslužné. V pražském rozhlase před válkou působil jako zvukový režisér pan Karel Ančerl, pozdější šéf SOČRu a potom i České filharmonie. Řadu let strávil v německém koncentračním táboře, kde přišel o rodinu, ale vrátil se nezlomen. Nelze opominout i další významné rozhlasové pracovníky, kteří byli spolutvůrci tehdy ještě mladého, rodící se „radia“. Uvádím zde jména pánů Miloslava Kabeláče a Klementa Slavického, oba jsou velmi významní komponisté. A třeba i dnes naprosto neznámý pan Zdenko Knittl, který byl autorem „zpívaného“ Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky. Výborný tenorista, ale menší postava a značně obšírný objem kolem pasu. To mu zabránilo působení na operním jevišti. Dalším tehdejším zvukovým režisérem byl i neobyčejně příjemný pan Václav Trojan, pozdější spolupracovník Jiřího Trnky, jemuž psal znamenitou hudbu pro filmy Bajaja, Staré pověsti české a pro mnoho jiných. Václav Trojan měl velký význam i pro mne samého. Jemu bylo 30 let, mně bylo 15, ale on mě bral zcela vážně. Přesto, že už tehdy ve mně zrálo přesvědčení, že se tím dirigentem musím stát, neměl jsem úplnou jistotu. Požádal jsem ho o radu, zda mám či nemám. Václav Trojan mi neporadil, ale pravil: „Je mi 30 let a teprve teď mohu říci, že mám pevnější existenci. Neuvažujte, zdali ano či ne. Je-li to ve vás, to ucítíte brzo sám v sobě. Jestliže ano, pak tomu obětujete všechen čas, všechnu námahu, nebudete litovat, že kolem vás poplynou všelijaké studentské radovánky. Právě naopak, budete mít radost z toho, že porozumíte harmonii, kontrapunktu a hudbě vůbec. Pokud všem někdo smí říct, že hudbě rozumí…“

Myslím však, že je čas opět se vrátit ke studentským létům na libeňském gymnáziu. Jako student jsem byl tuším dosti úspěšný, hlavně v humanitních předmětech a jazykových, méně už v matematice – na rozdíl od mého otce. A mluvím-li o matematice, nesmím zapomenout na svého spolužáka, tedy o něco mladšího. To byl Jiří Mrázek a já ho s plnou zodpovědností nazvu geniálním člověkem. Už když mu bylo 5 let, opravoval jízdní řády vlaků a tramvají, psal na psacím stroji různým ministerstvům zlepšovací návrhy. Instituce mu vážně odpovídaly netušíce, že jde o 5ti letého kluka. V 6-8 letech byl už vynikajícím šachistou, matematikem a později astronomem. Něco jako nynější pan doktor Grygar. Když některá třída propadala z matematiky, byl pozván Jiří Mrázek, ve dvou lekcích látku osvítil a ze třídy byli všichni jedničkáři. Zpaměti uměl spočítat neuvěřitelné věci. Později pracoval v ondřejovské meteorologické stanici a jeho největším koníčkem byly umělé družice. Byl sice osvobozen od tělocviku, ale přesto se stal později dvojnásobným mistrem sportu – za šachy a radiofonii. V rozhlase a televizi měl populární přednášky o družicích a o astronomii. Během gymnaziálního studia měl jedno zvláštní přání: dostat dvojku z mravů. To se mu však nikdy nesplnilo, protože žádný profesor neuvěřil, že by Jiří Mrázek byl schopen páchat uličnictví.