6. část

Základem rozhlasové hudební činnosti bylo nahrávání na magnetofonové pásky nebo na gramofonové desky. je to práce náročná, přesná, práce která vyžaduje dlouhou přípravu a studium a vrcholí společným výkonem orchestru, dirigenta, zvukového režiséra a zvukových techniků. Pořízení a výroba nahrávek je drahá záležitost, snímky musí zůstat v provozu mnoho let a proto je nutno, aby byly po technické a muzikentské stránce perfektní.
Rozhlasový orchestr podával v každé době výborné a standardní výkony. Přesvědčují o tom starší zvukové sníky pořízené před dvaceti i třiceti lety. Jeho profesionální úroveň neovlivnily negativně ani nepříznivé společenské a politické proměny a zvraty. Nejhorší období prožíval v letech 1968 - 1972, tedy v době tak zvané normalizace, kdy bylo z rozhlasu proppuštěno na 800 zaměstnanců, a to především z oblasti žurnalistiky a literatury. Byly to roky strachu a obav ztrátou existence, avšak po létech nejistoty orchestr přece jenom vyvázl bez újmy - nikdo nebyl propuštěn. Důvod toho je zřejmý: na rozdíl od mluveného nebo napsaného slova hudba nemůže vyjádřit politický obsah a záměr, nemůže sloužit propagandě, pokud ovšem není podložena textem a slovním doprovodem. Hudba nemá politický obsah, zůstává přes všechny společenské změny krásným a čistým uměním, kterému porozumí každý citlivý a vnímavý člověk. 
V letech 1971 až 1973 jsem zůstal u SOČRu jako jediný dirigent až do doby, kdy nastoupil Jaroslav Krombholc (od 1.1.73 až 1.10.78), do té doby činný v Národním divadle. Moje spolupráce s ním byla velice dobrá. Jaroslav Krombholc se zabýval spíše tvorbou operní a pro mě zůstávala oblast symfonická. Osobně jsme si dobře rozuměli - spoléhal se na mé dlouholeté rozhlasové zkušenosti. Z rozhlasu odešel 1.října 1978, byl tehdy velice nemocen. Zůstal jsem tedy opět sám až do roku 1982. 
Nyní se domnívám, že jsem již překročil míru povídání o sobě a mé činnosti, proto se pokusím změnit téma a vykročit jiným směrem. Bude to kapitola věnovaná koncertní činnosti rozhlasového orchestru doma a hlavně v zahraničí.
Orchestr kromě svého hlavního úkolu - tedy nahrávání ve studiu - konal i veřejné produkce. Je to velmi důležité pro hráče, protože neustálý pobyt a práce v uzavřeném ateliéru nemusí působit na psychický stav příliš blahodárně.
Je všeobecně známo, že únor 1948 uzavřel české hudbě a kultuře vůbec cestu na zahraniční podia. Jedinou vyjímkou bylo pozvání SOČRu roku 1956 do Drážďan při výročí 750ti letého založení tohoto města. Byly to dva koncerty, první jsem dirigoval já, druhý pan Alois Klíma. Pro orchestr to znamenalo vítanou změnu a trochu uvolnění z těsného pražského studia, ikdyž pohled na tehdy ještě válkou zničené Drážďany byl smutný a neutěšený. Avšak i v tomto tragicky postiženém městě kulturní a hudební život byl kupodivu živý.