7. část

Asi v sextě a v septimě jsme ve škole sestavili taneční orchestr, celkem docela slušné úrovně, hráli jsme často i v Lucerně. Podle vzoru E. F. Buriana, jehož divadlo neslo název D37,D38, jsme si říkali J37,J38. To ovšem E. F. Buriana rozzlobilo, prý mu zcizujeme jeho značku. Zažaloval nás, byli jsme předvoláni, ale když soud a E. F. B. viděli 16ti leté kluky, nic z toho nebylo.  Ale nastávala doba maturit a s tím i naléhavá otázka, co bude dále. Všechny vysoké školy byly už uzavřeny, státní konzervatoř v Praze zůstala zatím ušetřena. Zřejmě zásluhou pana doktora Václava Holzknechta, který nějak dovedl německé úřady přesvědčit, že přerušit odbornou hudební výchovu prostě nelze. Zkoušku na klavírní oddělení jsem udělal celkem snadno. Patrně proto, že jsem v roce 1940 poznal osobnost, která mě fascinovala a neobyčejně ovlivnila mé rozhodnutí zcela se věnovat hudbě. Byl to pan Carlo Taube. Jeho jméno dnes nikomu nic neříká. Byl to Rus, který uprchl před bolševismem nejprve do Berlína, později před fašismem do Prahy. Klavírista, který znal nazpaměť všechny Chopinovy Etudy a oba koncerty, Rachmaninova, Brahmse, Mozarta a mnoho dalšího. Za hodinu doučování bral strašlivé honoráře, ale stálo to za to, pokroky byly neobyčejné. Později bohužel skončil v Terezíně, jako ostatně, mnoho dalších vynikajících umělců. Na pražské konzervatoři jsem byl žákem doktora Václava Holzknechta, což byl člověk neobyčejně vzdělaný ve všech hudebních a historických oborech, výtečný klavírista a spisovatel a později známý televizní komentátor v oboru hudby a umění vůbec.

Na této škole vždy působili nejlepší učitelé a profesionální interpreti, na klavírním oddělení třeba František Maxián (otec) či František Ruch, na dirigentském oddělení profesor pavel Dědeček a obávaný Metod Doležil.

Protože jsem nechtěl být pouze klavíristou, nýbrž dirigentem, usiloval jsem o přijetí i na dirigentské oddělení. A to přes silný odpor profesora Doležila, který měl za to, že posluchač smí studovat pouze jeden obor. Dodnes nechápu proč. Zkoušky na dirigentské oddělení byly tehdy velmi přísné. Požadovalo se zejména značné sluchové nadání, dobré ovládání nejméně jednoho hudebního nástroje, dále znalosti z teorie, harmonie, kontrapunktu, z hudebních forem, nauky o nástrojích a mnoho jiného. Zkoušejícím profesorem byl mimo jiných i pan Metod Doležil, který mi přijetí náramně komplikoval, ale nakonec viděl, že se mnou nic nepořídí a přijal mne. Ovšem lekce u něj byly neobyčejně obtížné – třeba dvouhodinové sluchové rozbory a diktáty byly pro nás, mladé hochy, opravdu nesnadné. Ale to jen na počátku, později jsme si zvykli. Panu profesorovi Metodu Doležilovi jsem ale opravdu vděčen. Jeho „výcvik“ byl velmi tvrdý, ale pro další praktických život neocenitelný. Docela jiný byl profesor Pavel Dědeček. Rovněž velmi přísný a nesmlouvavý, ale po praktické stránce bez konkurence. Technické stránce dirigentského výrazu přikládal největší význam. Vychoval vlastně celou naši dirigentskou generaci počínaje Rafaelem Kubelíkem a konče generací mojí a mých vrstevníků. Jednou z jeho specialit bylo dirigování operních recitativů. Říkal: „budete-li jednou dirigovat prodanou nevěstu, předříkejte si ty recitativy nejméně 100x“. (recitativ – hudební úsek mezi dvěma operními áriemi, zpola mluvený a zpola zpívaný, doprovázený orchestrem většinou pouze úsečnými akordy). Já ovšem jsem si tyto recitativy přeříkal 500x. Dodnes, uslyším-li v opeře „narážku“ – což je poslední slovo, po němž má hudba pokračovat, ruka mi automaticky vyjede. Je to výhoda a nedá se to zapomenout.