7. část

Léta 1932 a další přinesla určité uvolnění v napjaté společenské a politické situaci a umožnila rozšíření zahraničních zájezdů. Především to byla Itálie, kam směřovala většina koncertních cest rozhlasového orchestru. Spolu s dirigentem Aloisem Klímou jsme v létech 1962 až 1970 uskutečnili 20 zájezdů po celé Itálii, od severu, tedy od Milána a Janova přes Florencii a Řím až do nejjižnější části, do Messiny a sicilského Palerma. Málokdy vlakem, často značně nepohodlnými autobusy. Itálie je velmi dlouhý stát, přejezdy trvaly denně 600 - 700 i více kilometrů a večer co večer byl veřejný koncert. Většinou ve velkých divadlech, často pod širým nebem ve starých římských amfiteátrech, kam přicházelo 6000 i více posluchačů. Koncerty byly dlouhé, 3 až 4 hodinové. Program byl náročný, na začátku vždy velká symfonie vetšinou od A. Dvořáka, potom vystoupení baletu Národního divadla - Labutí jezero, Louskáček a jiná proslulá baletní díla. Na závěr potom rozsáhlé kantáty s pěveckých sborem a sólisty: Beethovenova 9. symfonie, Missa solemnis a podobné rozměrné skladby. Obecenstvo vyžadovalo dlouhé přestávky, aby se mohlo společensky stýkat, bavit se, popovídat si o novinkách a předvádět drahé a luxusní toalety. Unavení účinkující se k odpočinku dostávli až po půlnoci, a to do dost levných hotelů nízké kvality. Druhý den následovala další dlouhá cesta a přejezd do dalšího města. Pořadatel - italský manažer - musel vydělat co nejvíce peněz, proto poskytoval jenom nejnutnější ubytovací a cestovatelské podmínky. České orchestry byly tehdy pro italské agentury velmi vítané, protože byly levné, spokojily se s jednoduchými hotely a prostou stravou. Přitom ale bylo naprosto nutné každý večer podat hodnotný výkon, jinak by příště nedostaly pozvání.
V dnešních časech jsou už podmínky lepší, k dispozici jsou letadla nebo komfortnější autobusy, ale jeden požadavek zůstává stejný: každý večer veřejný koncet, potom přejezd do dalšího místo a samozřejmě vždy profesionální výkon. Při tomto horečném tempu zbývá málo času na odpočinek. Každý člen během dne koncentruje síly pro večerní vystoupení.Rozhlasový orchestr každoročně spolupracoval s význačnými českými i zahraničními sólisty, a na dirigentském stupínku se střídali hosté zvučných evropských jmen. Jejich výčet by obsáhl celou kapitolu.

Na závěr uvedu alespoň jednu veselejší příhodu, kterou jsme zažili na ostrově Sardinii v městě Cagliari. Orchestr českého rozhlasu a balet Národního divadla se tam přeplavil z italské pevniny k poslednímu vystoupení, které se opět mělo konat ve starém, rozsáhlém římském amfiteétru pro 6000 návštěvníků. A zde nás čekalo nemilé překvapení: místní pořadatelé požadovali provedení celého baletu Labutí jezero od P.I.Čajkovského. Toto dílo znal a uměl celý balet ND, ale nikoliv rozhlasový orchestr. V rozhlase se totiž toto dílo nikdy nehrálo celé, nýbrž jenom vybrané koncertní výňatky, tedy suity. Nezbylo nic jiného než se podrobit nářkům italských pořadatelů a dílo nazkoušet. Ani já ani pan dirigent Klíma jsme neznali tempa, na jaká byli členové baletu zvyklí, ale pan Klíma přišel na originální nápad: požádal korepetitora baletu, který v ND v Praze toto dílo nastudoval, těmito slovy:"...já se postavím k pultu a budu pravou rukou dirigovat, levou ruku dám dozadu, a vy mi tou rukou budete pumpovat v takových tempech, na jaká jsou tanečníci a tanečnice zvyklí." Z počátku to vypadalo hodně komicky, ale dirigent Klíma měl neobyčejný smysl pro rychlé zapamatování tempa a výrazu, takže za chvíli už řídil orchestr sám. Přitom na scéně amfiteátru se děly nevídané věci: techničtí pracovníci připravovali a přenášeli kulisy pro večerní představení, členové baletu se rozcvičovali, někteří opravdu pole hudby tančili, prostě nepehledný zmatek. Odpolední horko dosahovalo 30 stupňů ve stínu, ale orchestr zkoušel na plném slunečním žáru. Dirigent Klíma dirigoval, hleděl do partitury a na chaos na jevišti, a najednou začal zpomalovat a zpomalovat, nikdo netušil proč. Ale tu náhle z toho davu lidí na podiu přišli do popředí dva sólisté a pana dirigenta poprosili:"...maestro, prosíme, ne tak pomalu, to už bychom nezvádli!" Pan Klíma, který se v té chvíli díval uplně jinam, se k nim užasle obrátil a zděšeně pravil:"...To vy jste sólisti? Já myslel, že tamhleta slečna!" Kdesi opodál se rozcvičovala další tanečnice, což dirigenta na chvíli zmátlo, neboť odpolední zkouška se konala v chaotických podmínkách. Ovšem pan Alois Klíma měl vynikající smysl pro tempa a výbornou paměť, takže večer bylo vše v úplném pořádku.

V současné době má SOČR už mnoho mladých hudebníků, kteří střídají starší generaci, která odchází a předává své zkušenosti mladším, ale umělecká kvalita tělesa zůstává. Symfonický orchestr nevzniká tak, že se najednou shromáždí 100 vynikajících umělců, 100 samostatně myslících jedinců. Doba, kdy symfonické těleso zraje, kdy se umělci vzájemně poznávají, bývá poměrně dlouhá, víceletá. Obvykle se scházejí tři generace: členové starší, zkušení, potom skupina středního věku, tedy umělci v plném nasazení sil a schopností, a konečně mladí absolventi vysokých hudebích škol, kteří se rychle přizpůsobují a přebírají zkušenosti starších kolegů. Tak symfonický orchestr dozrává, členové se sbližují a naučí se vzájemně oceňovat a respektovat. Po čase už to není stovka vyjímečně schopných jedinců, nýbrž jednolitý, kompaktní, organizovaný celek, který má společný cíl: stále podávat umělecké výkony na nejvyšší možné úrovni.
Jestliže tato situace trvá 75 let, jako je tomu v současné době u SOČRu, není potom divu, že si u veřejnosti a posluchačů rozhlasu získáá známost, oblibu a respekt.