8. část

Ale válečná léta nakonec znamenala i uzavření pražské konzervatoře. Sice na krátkou dobu dosáhl ředitel Dr. V. Holzknecht, že celá škola byla zaměstnaná u firmy Dorka, která vyráběla z dřevěných proužků jakési úplety, něco jako pomlázka a z toho se pak sešívaly tašky nebo bůhví co. Z počátku jsme pracovali ve škole v Trojanově ulici, kde tehdy konzervatoř sídlila. Vždy několik z nás splétalo ty dřevěné proužky a jeden odešel na hodinu cvičit na klavír do nevytopené, mrazivé třídy, pak se vrátil k práci a ke cvičení odešel další. Pak ale i to přestalo, školu zavřeli Němci úplně a žáky všelijak rozstrkali. Já jsem se dostal do jižních Čech, blízko Tábora, do velikého zemědělského statku. Staral jsem se o dobytek a kopal brambory. V pracovní knížce jsem měl pěkný titul: „Selbständiger verantwortlicher bauernknecht“, což znamenalo přibližně „samostatný odpovědný zemědělský pacholek“. Jiný kolega pracoval v bramborářské pěstitelské stanici ve Slapech u Tábora. Protože měl šikovné ruce, práce mu šla rychle a jeho titul zněl: „eine männlicke vermehrungskraft“, což znamená „jedna mužská síla k množení“. To mu velice lahodila, zvláště, když mu pro jeho obratnost přiznali 1 a půl jednotky. Šlo ovšem pouze o množení brambor. Nyní je profesorem filozofie na univerzitě v Bostonu, USA. Moje pracoviště byl velkostatek, kde byl i klavír, takže jsem po práci občas mohl trochu cvičit. Bylo to přece jen o něco lepší, nežli být nasazen v rajchu, občas jsem mohl leccos k jídlu sehnat pro rodiče v Praze. Dojížděl jsem všelijak, někdy vlakem, někdy na kole, abych se vyhnul kontrolám. Vzpomínám si, že jednou v lednu 1944 jsem odjížděl z Prahy do jižních Čech na kole. Sněžilo, bicykl byl stále těžší, v Benešově už se mi nohy třásly jako huspenina. Jak jsem tehdy na táborsko dorazilo, už nevím. Válka nás všechny zdržela ve vzdělání. V květnu 1945 se školy opět otevřely a nastal nikoliv normální, ale horečný a rychlý život. Byl hlad po vědění, muselo se dohnat všechno to, co bylo vinou války zameškáno. Kdybych se měl přiznat, kolik denně jsem strávil cvičením na klavíru, kolik hodin studiem dirigování a teorie, nikdo by mi nevěřil. Na spánek zbývaly tak 4 hodiny. Ale jinak nebylo možno, život nečekal. Navíc se otevřely i vysoké školy. Cítil jsem, že musím studovat i filozofii na Karlově univerzitě, protože konzervatoř a vznikající Akademie múzických umění mi kromě výborného odborného vzdělání nemůže poskytnout vše potřebné co dirigent potřebuje k úspěšné existenci. Tedy širší znalost všeobecné filozofie, estetiku, psychologii, fonetiku a vědomosti historické. Kromě studie jsem ještě korepetitoval, tedy doprovázel tehdejšího koncertního mistra rozhlasu Vojtěcha Fraita. Hrál velké houslové koncerty – Beethovena, Dvořáka, Brahmse a další. Velice mi to prospělo a pomohlo v pozdějším praktickém životě. Byl to prostě život od časného probuzení až do pozdní noci. Ale vůbec jsem té práce nelitoval, mně to strašně bavilo a zajímalo. Pravda, občas jsem byl tak unaven, že jsem nemohl přejít Staroměstské náměstí. Ale to bylo jen na chvíli, brzo to přešlo.