9. část

Na školní prázdniny jsme s rodiči jezdili do jižních Čech, kde můj otec koupil od města Tábora stařičkou, polorozpadlou hájovnu opravdu za pár korun – nikdo už ji nechtěl. Během času se to trochu opravilo, takže alespoň byla střecha nad hlavou. Ale ani během prázdnin jsem si nedal pokoj: dvakrát týdně jsem jezdil na kole do Tábora studovat teorii a harmonii k profesoru Halouzkovi, což byl vynikající harmoník a ředil chrámového kůru. Na prázdniny do Plané nad Lužnicí jezdily tehdy rodiny s krásnými dívkami, což se mi neobyčejně líbilo, ale nakonec jsem raději zůstal u svých partitur. V praze zatím po válce vznikala Akademie múzických umění. Současná, slavná a starodávná Státní konzervatoř hudby měla dostat ještě vyšší pokračování. Měla sice jakousi nadstavbu, nazvanou Mistrovská škola, kam se dostali jen nejnadanější posluchači. Profesoři na Mistrovské škole byli vynikající umělci: Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák a další. Akademie měla tedy částečně nahradit Mistrovskou školu, umožnit většímu počtu studentů dosáhnout vysokoškolského vzdělání, rozšířit počet vyučovaných předmětů a prohloubit znalosti posluchačů. Budova Rudolfina byla spojena vzdušným mostem s budovou další, kde sídlila konzervatoř. Počátky AMU byly tehdy dosti jednoduché: dopoledne se vyučovalo v budově konzervatoře, odpoledne pak studenti posledních ročníků a páni profesoři přešli přes vzdušný most a byli jsme v AMU. Vyučovací látka byla zprvu vlastně totožná, jenom se jinak jmenovala. Teprve později se učivo rozšiřovalo a prohlubovalo. A dnes? Současné sídlo AMU v Lichtenštejnském paláci snad nemá v Evropě obdoby. Ta krása učeben a koncertních sálů! Bylo až k neuvěření, jak pana profesora Doležila zlobilo mé studium dvou oborů. A co více, když nadto jsem si chtěl studium urychlit tím, že stáhnu učební látku ze dvou ročníků v jeden. Říkalo se tomu „kontrakce“ a občas to někomu povolili, ovšem zkoušky byly o to přísnější. Když mě pan profesor Doležil potkábal, spínal ruce nad hlavou a sténal: „pan Hrčníř, pan Hrnčíř,..dva obory, dva obory – a ještě kontrakce!“ Celá škola se tím bavila a dokonce můj tehdejší spolužák, nyní vážený a na slovo vzatý hudební vědec a komponista, pan doktor Jiří Berkovec, o tom složil dlouhou, lyricko-epickou, téměř dramatickou báseň. Ale co se dalo dělat, zkoušky jsem skládal v termínech, takže se přiblížil 20.květen 1947, což byl termín mého klavírního absolventského koncertu. Hrál jsem tehdy Janáčkovo Concertino s malým orchestrem, který řídil můj další spolužák Milan Munclinger. A příštího roku, opět 20.května 1948 přišlo další absolutorium, tentokrát dirigentské. Dirigoval jsem Dvořákovu Husitskou předehru a Sukovu symfonickou báseň Praga. Mezitím bohužel došlo k neblahým únorovým událostem, kterým padl za oběť nejen nezapomenutelný profesor Dědeček, ale také univerzitní profesor Josef Hutter. Také proto jsem rigorózní zkoušky na univerzitě složil později. Jsou to ošklivé vzpomínky, nechce se mi o nich psát. Moje absolventské vysvědčení podepsal pan dirigent Alois Klíma, s nímž jsem později dlouhou dobu pracoval v pražském rozhlase.