Báseň psaná spolužákem Jiřím Berkovcem z dob studií. (1947)

Jiří Berkovec
Kontrakce

Stalo se to kdysi v březnu,
kdo ví, kde a jak.
Vlídný Somnus připravoval
právě lidem mák –

Nebe pokrylo se mračny,
vítr teskně dul.
S hodin zvolna odhrčelo
po půlnoci půl.

Pustota a tma se snesly
v městě do ulic.
V řadě domů jedno okno
nehalí svou líc.

Za stolem tam zhrocen sedí
mladík – jara květ.
Před chvílí ho ještě bylo
slyšet cosi pět.

Bylo vidět jeho ruce
v plavném toku gest.
Teď se nad ním spánek usmál,
dokonáno jest.

Petr usne sotva lehne –
praví Neruda.
Sotva ale usne Josef,
už je ostuda.

Stojí kdesi na palouku
u nebeských bran.
Poutníci se hrnou kolem
dovnitř ze všech stran.

Josef s nimi; přijde k rotně,
klobouk slušně smek –
na židli tam pyšně trůní
portýr Matoušek.

Na hlavě měl paruku
na krku pak šál –
Josefa vzal za ruku
a vedl ho dál.

Inu, je to v nebi krásné,
marno vyprávět.
Josef stále více žasne,
kam se hrabě svět.

Mléčnou drahou došli právě
před obrovský dům.
Nuže, synu, ve vší slávě
hudební slyš um.

Dneska jarní festivaly
zahájíme zde –
však už se sem kdekdo valí,
kdekdo sem už jde.

Vskutku četní nebešťané
plní zvolna sál –
Josef, sotva vejde, vstane.
V duchu zaplesal.

Ve výši kdes klenba mizí
až přechází zrak.
Všude kolem andělové –
samý bílý frak.

Černá barva je tu, zdá se,
vůbec v odiu.
A tak došli ve vší kráse
skoro k podiu.

V nepřehledných řadách stojí
řada pulpitů.
Leč i hudebníci rojí
se už tu i tu.

Když tak Josef zrakem bliká
z místa po místu.
Uzří náhle Kubelíka
šéfa primistů.

Paganiny, Slavík, Mazas,
Rode, Benewitz,
Onříček a Benda, Leclair –
čím dál je jich víc.

U violy poznal v množství
jenom Herolda.
/Ten teď asi mezi božstvy
Hrává Harolda./

U čela buď zvláště zdvihán
Duport, Klengal; pak
Z našich Mára, Hüttner, Wihan,
mnohý jeho žák.

Kontrabasy: Dragonetti,
Hrabě, Láska, Wach.
Žádní mistři nechybějí
v dnešních oslavách.

Ve velikém houfu hudců
do horny kdos dých –
Josef hbitě brýle zbystří,
ejhle Punto – Stich.

Jiného tu nezná, leda,
ve špatném postoji.
To je přece prof. J.Děda
se svou hobojí.

O tympány řada znalců
metá právě los.
Na harfu se zase chystá
hrát sám Aiolos.

Přišli čadští pozounéři
v čele s Praupnerem.
Sdělují všem, kdo jim věří,
my to naperem.

Nastupují tropetisté.
Josef nedýchá –
to jsou ti, co pobořili
hradby Jericha.

Co to? Někdo v koutě vzlykl,
Jezus, ach, mein Gott.
Kdos tam totiž hudci šlápl
rovnou na fagot.

Poznenáhlu se teď trousí
další na místa;
pod pultem si hladí vousy
první flétnista.

Potom sálem šlehnou blesky
mocných rotrubů.
To se právě posadili
hráči na tubu.

O kus dále řada pištců
hotuje si ret.
Zajímá je patrně jen
jejich klarinet.

V pozadí teď klesá závěs
jako žitný lán.
Odhaluje obrovitý
prospekt u varhan.

Nekonečné řady píšťal
zdobí skvělý vlys.
Za chvíli z nich zahlaholí
Snad vox coelestis.

To však dávno není všechno,
Josef dí: „Ó jé.“
Hráči mají s sebou také
staré nástroje.

Ejhle Roland. Co to nese?
Josef by dal fant,
že sto není nic jiného
nežli olifant.

Tam kdosi u trumšajtu
/tromby mariny/.
Sopra l´orkestra se lesknou
štíhlé klariny.

To se bude myslí Josef
hráti asi Bach.
Ale vedle vytahují
zase ambubah.

Toť se ví, že je tu aulos,
i hudební tyč.
Josef je z těch instrumentů
vskutku celý pryč.

Lure, serpent, ofikleida,
řady theorb, gamb, pošety a crwith je vidět
v světle starých lamp.

Všude Josef něco vidí,
kam zrak položí.
Až jej potom také stočí
stranou do loži.

S Orfeem tu sedí Schumann,
vedle Händla Grieg;
Reger řeší právě s Bachem
kanonický trik.

Mozart kráčí s Haydnem, Verdim
Chopinovi vstříc.
Beethoven k nim obrací svou
zachmuřenou líc.

Purcell baví Čajkovského,
tu je Scarlatti,
Albeniz zas Musorgskému
šlape na paty.

Boita, Moniuszka i Francka
pojí rozhovor.
Za nimi pak stojí dalších
skladatelů sbor.

Gounod, Debussy a Lully,
Berliotz a Gluck.
V Josefovi dech se tají,
zjevil se mu Suk.

Kousek dál je Mysliveček,
Dusík, Koželuh.
A tam, hle, tam v pravdě zpívá
Český háj a luh.

Smetana a s ním hned Dvořák,
Fibich, Bendl, Zich,
Kovařovic s Ostrčilem
stojí vedle nich.

Jsou tam ještě mnozí jiní,
ale není čas.
S podia se právě snesl
melodický hlas.

Ve všech řečech předčítává
programový list.
Koncert Jaroslava Ježka
zahraje Franz Liszt.

Carusso pak bude zpívat
slavné arie,
na klavír jej doprovodí
Panna Marie.

Po přestávce bude hráno
Debussyho Mer.
Potom všichni vyposlechnou
harmonii sfér.

Prvosled velká symfonie
-Myslím Heses dur -
obrovský sbor obstarává tu
prý andělský kůr.

Skladatel je blíže neznám,
jakýs modernist.
Úspěchem však, zdá se, může
býti předem jist.

Sál je tichý; bez hlesu tu
čeká podium –
kdopak asi osvědčí dnes
dirigentský um?

Hle, už kráčí. Josefovi
ztratí se krev z žil.
To je  - ano, probůh, to je
lektor Doležil.

Vždyť ten žije. Či snad zhynul
vinou reakce?
Ba ne: prý ho zahubily
čísi kontrakce.

Josef, zcela iritován,
dělá žabí tvář.
A my zvolna zavíráme
gratulační snář.

Správné gesto, vláčné ohbí,
uši jako  jed –
to je naše blahopřání
k další kopě let.

Ke kontrakcím zdar a sílu
pro budoucí věk.
Voláme a s námi všichni
zdráv buď Josífek!