Josef Suk a Evropa v poslední čtvrtině 19. století (2. část)

Česká společnost a kultura
Zcela paradoxnímm jevem zůstává skutečnost, že 19. století, rozjitřené válkami a společenskými zvraty, přineslo světu nesmírně příznivý, překrásný umělecký směr - romantismus. Směr, nahlížející do duševního života lidí, proklamující cit. fantazii, přirozenost, individuum. Myšlenkový proud, zasahující nejen umění samé, ale i filozofii a vědu, povstal jako reakce na racionalitu osvícenství, kdy v popřetí hodnot stál rozum a osvěta.
"Otcové" romantismu v hudbě, tedy Ferenc Liszt (1811-1885), Richard Wagner (1813-1883), Johannes Brahms (1833-1897) v oblasti německy mluvících zemí, v carském Rusku pak Pjotr Iljič Čajkovkij (1840-1893) a N.A. Rimskij Korsakov (1844-1908) konečně i George Bizet (1838-1875) ve Francii, ti všichni už byli všeobecně známí. jejich díla jsou dodnes obdivována a považována za nepřekonatelná.

České země
Čeští hudební tvůrci nezůstávali nikterak pozadu za výkvětem evropských kulturních velmocí. Bedřich Smetana (1824-1884) je toho prvním velkolepým dokladem. Zde obdivujeme nejen jeho životní dílo, ale i jeho nesmírnou statečnost, s jakou se vyrovnával s tvrdými zkouškami, které mu život přinášel. Jeho osobní a rodinné pomry mu nepřinášely mnoho štěstí. První manželka - kateřina - zemřela po desetiletém manželsví na tuberkukozu, druhá - Bettina - jeho náklonnosti a lásku chladně odmítala. Pochod studentských legií, napsaný v revolučním roku 1848 se setkal s nechutí vídeňského dvora. Aby situaci napravil, Smetana věnoval císařské rodině svou Triumfální symfonii (1855), v níž jako hlavní téma použil líbezný motiv Haydnova smyčcového kvartetu, oblíbené to dílo panující dynastie. Hudebně čistá skladba Josefa Haydna se pak proměnila v pompézní hymnu habsburského rodu (" Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem ..."), a nejen to, později si proklestila cestu i do sousední Velkoněmecké říše (s textem "Deutschland, Deutschland über alles..."), a jako oficielní hymna existuje dodnes. 
Vídeňský dvorní hofmistr však Smetanovo věnování odmítnul. Aby starostem nebyl konec: opera Braniboři v Čechách, komponovaná v létech 1863-1866, silně popudila pruskou víteznou velmoc po porážce rakouských vojsk u Hradce Králové 1866, takže Smetana ve strachu před trestem opustil Prahu s celou svou rodinou. On, výsotně nadaný umělec, trpěl posledních 8 let svého života tou nejhorší katastrofou, jaká může muzikanta vůbec potkat - úplnou hluchotou. Neměl ani kontrolu svého vlastního hlasu - hrál sice výborně na klavír, ale jestliže chtěl zpívat, vyrážel pouze nekultivované zvuky. Připomeňme, že i velký L. van Beethoven, který byl od roku 1800 stejně postižen, si při komponování pomáhal tak, že si opřel o patro v ústech dřevěnou tyčku, jejíž druhý konec zasunul do kolíčníku klavíru, takže přece jen získal jakousi sluchovou představu. Bedřich Smetana nikoliv. Jeho tvůrčí potence a fantazie byla obrovská, nepředstavitelná. 
Do světového povědomí v oblasti hudby se na předním místě zapsal Antonín Dvořík (1841-1904), Josef Bohuslav Föerster (1859-1951), a Leoš janáček (1854-1928) a Zdeněk Fibich (1850-1900). A zde už se dostáváme k mladší generaci českých hudebních skladatelů, tedy k Vítězslavu Novákovi (1870-1949), a konečně k umělci, hudebnímu tvůrci, jemuž je každoročně věnován sedlčanský festival - k Josefu Sukovi (1874-1935).
České země koncem 19. století nebyly bohaté jenom na slavné mistry hudebně skladatelské. Osobnosti historika Františka Palackého (1798-1876), a spisovatele Aloise Jiráska (1851-1930) dosahují evropského rozměru a věhlasu. Dále monumentální sochařské výtvory Josefa Václava Myslbeka (1848-1922) - jezdecká socha sv. Václava na stejnojmenném náměstí - a o něco mladšího Ladislava Šalouna (1870-1946) - pomník Mistra jana Husa na Staroměstském náměstí - vzbuzují stálý obdiv zahraničních návštěvníků Prahy. Výtvarné umění malířské, reprezentovaé jmény Josefa Mánesa (1820-1871), jeho bratra Quido Mánesa (1828-1880) a Mikoláše Aleše (1852-1913) si stále podržuje rysy a znaky údobí romantického na nejvyšší dovednosti a dokonalosti. 
Koncem století na západě Evropy - ve Francii - se zvolna počíná vytvářet nový názor na malířský styl. Vzniká tak impresionismus, umělecký směr, usilující o zachycení okamžitých vjemů. Pro malířskou techniku je typické nanášení čistých barevných tónů, výrazné zjasnění palety, vyloučení černé barvy, vyloučení detailů a kontur. Francouzskou malířskou impresi zosobňují jména Edouard Monet (1832-1883), Claude Monet (1840-1926) a Vincent van Gogh (1853-1890). 
Názory a myšlenky impresionismu se promítaly i do tvorby hudební. Zjemnělá melodie, nové prostředky v harmonii, barevná instrumentace - to byly hlavní znaky tohoto uměleckého směru. Nejvýznamnějšími reprezentanty hudebního impresionismu byli Cloude Debussy (1862-1918) a Maurice Ravel (1875-1937). Vcelku však nutno konstatovat, že až na ojedinělé pokusy v ostatních částech Evropy zůstal impresionismus téměř výhradně záležitostí francouzskou. 

České země a hudba koncem 19. století
Českými zeměmi koncem 19. století zasnívala hudba. Všude, i v nejmenších obsích, hrály místní kapely, existovalo na 600 pěveckých sborů a sdružení, v každém kostelíku byl varhaník, většinou místní učitel a vedoucí kostelního sboru. Přečetné ochotnické divadelní spolky šířily osvětu a obohacovaly společenský život. Do vynálezu rozhlasu a televize bylo ještě předaleko, ale tím více se muzicírovalo aktivně - po nedělním obědě se scházíval pan učitel, farář, starosta a pan poštmistr, a pro vlastní potěšení hráli Haydnova a Mozartova kvarteta. Vždyť tito Mistři měli skoro 100 let čas na to, aby pronikli do nejširšího povědomí nejen české, ale celé evropské muzikantské veřejnosti. Hudba měla významné místo i v sídlech šlechtických" hudbymilovný pan hrabě, kníže nebo jiný aristokrat vyhledával nadané měšťanské či venkovské synky, dával je vyučovat ve hře na flétnu, klarinet, lesní roh, zaměstnával je potom jakko písaře, lokaje, třeba i myslivce, a večer pak s nimi usedal před notové partesy, chopil se houslí nebo jiného nástroje, aby společněse svými sloužícími potěšil sebe i přítomnou naslouchající společnost.
Proslulá pražská hudební škola produkovala profesionální umělce, kteří pronikali do evropských zemí všemi směry, aby šířili věhlas české hudební vzdělanosti. Nikoliv bezdůvodně byla Praha nazývána "konzervatoří Evropy".